Zem ztichla v smutku, květ měl slzu v oku
a pramen v mechu zastavil se v toku
i ptáci, na křoví jenž zpívali,
teď zmlkli a se k nebi dívali.
Tam azuru již modrém ve hluboku
se andělové nesli v plachém kroku
a jako bouře hřmící přívaly
jich sladké hymny dolů splývaly.
Na křídlech bílých jako z liljí květů
v trůn spjatých k nebi Tebe vznášejí,
již z náručí vyrvali hrobu – světu;
a proto divná bolesť zemi souží
a vzdechem lká to ve vln peřeji –
ach, proto duše má vždy k nebi touží.