Na loktech děcko, v krásném obličeji
nach studu a svit blaha vedle spějí,
jest štěstí to, ach, příliš velké snad!
a v kalich blaha bázně stín jí pad.
A před svatyní – klekla na práh její,
níž sklání hlavu svou vždy pokorněji,
co nitrem jak by táhnul mráz a chlad –
a tiše děla: „Pane můj, chci dát
svůj život celý Tobě v oběť malou,
ji přijmi, posvěť láskou neskonalou,
chci ráda nésti každý stesk a žal...“
Tu svatyně se víc a více tměla,
zlá tucha hořká nitrem jejím spěla
a Kristus – v náručí jí zaplakal.