Tvůj bílý jas jak pramen mléka
v mou duši lije se, ji zaplavuje,
a svatá nálada a měkká
mou bytost všecku Tobě podrobuje.
Tvá bílá říza hloub se smeká,
svou čistotou mou duši prozařuje,
hle, jak se zachvívá a leká,
když loket Tvůj ji vroucně ovinuje.
Ó splynutí! tam v nitra hloubi
Tvé Božství s lidstvím mým se snoubí,
Tvé Lásky požár prožeh’ moji hruď.
Mé duše výkřik letí nad nebesa,
mdlá hlava tiše na Tvé srdce klesá –
tak věčně snít ji nech a neprobuď!