Noc zasmušilá nad horami stojí;
má země na lupenech plno rosy,
jak dítě, jež se chmúr a temna bojí,
má v očích velké slze, jež tě prosí;
noc zasmušilá nad horami stojí,
s ní v zápasu tu srdce neobstojí.
A juž se bezdná v nitro moje řítí;
břeh – naděj poslední se pod ní láme
a tone, hyne v prostřed vlnobití;
ten bledý svit tam zraky neoklame:
noc bezdná zevšad v nitro mé se řítí
a místo hvězd to těžké slze svítí.