Ó Ježíši, v to příliš smutné ráno,
kdy rozjímal jsem Tvoje „dokonáno“,
nad křížem Tvým se vroucně v slzách chýle,
jsem líbal rány Tvoje krvavé
a tělo bílé,
já vzpomínal, jak dávno tomu jesti,
co nutili Tě dřevo kříže nésti
jak zločince až na vrch Kalvarie,
že vybledlá dnes pozdní sláva Tvá
mrouc smutně žije.
To kouzlo vábné jak by vymizelo
té Lásky, která za Své prodá tělo,
dá život na kříž nebo na hranici,
a s usmíváním setře pohanu
slin na Svém líci!
Pne na ramena čistá cizí vinu,
skráň zahalí si vínkem v trnovinu,
v plášť starý ztají božskou Svoji slávu
a na ňadra hloub v smrti zápase
Svou spustí hlavu!
Ó tehdy rány krvavé se skvěly,
jak požár v temno doby zahořely
jak nová souhvězdí, jež plavcům svítí,
když cestu k nové zemi ztratili,
zas ku odkrytí!
Dnes plavci v přístavu a u pevniny,
vše cesty úzkosti jsou zapomníny;
tu v záři dne a v jasu za poledne
z nich nikdo ku bledému souhvězdí
se neohlédne. – –
Z tvé slávy však ať cokoli tu zbylo,
mně oko nad tebou se zarosilo,
když líbaje Tvých ramen porozpětí,
dav dětí měřil dnes tvé Lásky velikost
po tisícletí!