Kdo vypjal do oken náhle mi černé ty clony? kdo zastřel výhled mi z komnaty v mystické dálky, v čarovné ráje, ostrovy věčného moře? Skrčena chvím se a děsím, co přijít by mělo,
jak by se mrazivé náručí kolem mne střelo; žádný svit neplá, žádná mi nekyne zoře. V temnotě, ve které topím se, jiskry jen skáčou zřítelnic, v černu jež nevidím, vztekem či pomstou?
cítím jen hrůzu, nepřátel šik se mi blíží; strach, bdělý strážce, juž chodbami nervů sem běží, na zámek srdce mi tluče a ve dveřích leží: pryč odtud! vzhůru! Kdo mě tu provazy víží?!
Má křídla svázána do tuhých ganglií uzlů, připjata na svalů železné svory a svazy; síly své marně napínám žhavené strachem; praskáním svalů všech všecko se divoce svíjí,
strhané žíly mně do tváří chrlí a plijí vařící krev svou, jiskřící do temna nachem. Zápasem umdlena lehám zas v komnatě ňader, cítím svou sinalost, tíži své bezmezné mdloby. –
Kus světla ke mně do kouta vhozeno vklouzlo: čís ruka nazvedá v oknech mých obzorů clony, mystických dálek sem vlaje dech silný a vonný, neznámých světel měsíčné, magické kouzlo.
Kyne mi vlídně ven! K ostrovům plujícím hluše prostorem bez hrází, výsostí, propastí srázů; zmatena vyjdu: křídla má lehce se chvěla, ze svorů vypadla, z uzlů se vysmekla zvolna.
Radostně hledím zpět, odkud jsem vyšla teď volna: Hnijící kmen! má podobu mrtvého těla!
Cookies on Poetry Cove