Proč v šerý kout Tě zavěsili sem, kam noha lidská sotva bloudíc vkročí, kde temný stín se klade na Tvé oči a v rány Tvé prach smutku závojem?
kde sotva se stěn velká krůpěj chvílí, Tvůj zprahlý ret a svatý bok Tvůj smočí, jak rubín zaplane, než padne v zem; kde sotva kdo svou hlavu v úctě schýlí
a nikdo v slzách před Tebou zde nezakvílí? Ó Pane, kde jest Tvého Božství jas? kde láska jest, již Tobě přísahali, kdo touhou vroucí po věčnosti pláli?
či žár ten meteor byl, který zhas a lehlo v popel nadšení, jímž mřeli Tví věrní, Kalvarské jímž rostly skály a kříže, tyrany že jímal žas,
že jeho žár i Neronův sad stmělý v den nejjasnější změnil rázem i Řím celý?! Ó tehdy, kdy i jména Tvého zvuk Řím tupý doved zděsit z klína hříchu,
vlít hořkosť rozkoší jim do kalichu a otrávit jim každý srdce tluk i v trosky zvrátit zářící dav bohů, jenž na oltářích trůnil v směšném pychu;
kdy marně zvedalo se tisíc ruk, by prapor Tvůj – kříž strhli pod svou nohu, by hřích jak Bábel směle vzpjal se nad oblohu. Tys zvítězil! a k nohám zbodeným
Ti světy klesly bez boje a vzdoru a zhasla nenávisť a zášť – vždy v sporu – jen láska vládla srdcím blaženým, a manna Tvého učení kam padla,
ať v půdu úrodnou či v tvrdou horu, tu květem vzplála, písmem plamenným, tam v srdce lidské zrno zase kladla a vzešla všude divem – nikde neuvadla.
Tvůj kříž, té lásky velké znamení i v korunách se mocných země stkvělo, svět před Tebou své skláněl vzdorné čelo ve pokoře a v zbožném nadšení;
i v poušti prahnoucí, kde v slunce žehu květ každý vadnul a vše žití mřelo, kde bděla smrť jen, její zděšení, kříž Tvůj se zvedal přec – a v oku něhu
Tys kynul s něho vlídně ku věčnosti břehu. A dnes? proč srdce hořem usedá, proč hlava má se mdlobou sklání k zemi a přes tvář slzy řinou ručejemi?
proč pochybnosť v mé duši pozvedá svou hlavu – had, jenž v keři víry dřímal? kde lid Tvůj? a proč rtové jeho němí? a Tebou, Bohem svým proč pohrdá,
jenž krví Svou jich vinu těžkou snímal a citů prales v ňadrech v svatý požár vznímal?! Proč stezka jich se stáčí v propasti, kde roste blud a stín a mlhy mračné,
proč neopojí krev Tvá duše lačné jak dávno kdys, proč z hříchu oblasti víc vzletět nemohou, kam svit je láká, zář pravdy, která s výše nadoblačné
jim kyne v ústret v tiché soustrasti; co brání jim se vznésti letem ptáka a v světlo vnořit se, kdy v srdce jim se smráká? Ó Kriste, rci, kdy konec bludů všech,
zda Zora Tvá nám cele v nachu vzplane, zda zmizí hřích a v duše naše štvané zas padne mír a ctnosti vonný dech? Tvůj Božský zrak v taj budoucnosti zírá,
zda z hrobu svého lidstvo navždy vstane? Hle, v tom se stíny hnaly po stropech; ret chvěl se, jak se mluvit otevírá – Ne! ztrhaný zrak dál se před sebou v tmu vzpírá.
Cookies on Poetry Cove