Žití mé, ó teskná, zasmušilá pláni,
kde jen duše moje kvílí bez ustání;
kde jen lačný šakal časem smutně vyje:
ach, ten šakal divý, slyšíš? – svědomí je!
Nemám ani, kam se schýlit ve únavě:
naděj! zaplakal bych prudce, usedavě.
A v té pláni kosti sluncem vybělené:
sny a touhy záštím cizích utracené;
na obzoru slunce jako výheň žhavá,
jak ta bolesť v mysli, která neustává.
Jenom vzdechy těžké touto plání letí,
marně vzpínáš náruč v dálku po objetí:
nebe neuslyší, pne se do vysoka
a zem slze moje sama chtivě loká.