Zem mizí pod Tebou juž v tmavém stínu,
jak světlý zjev se vznášíš k nebesům;
Tvé oko září plno sladkých dum
a touhou hoří vroucí po Tvém Synu.
Ach, brzy odpočineš v Jeho klínu,
číš slastí věčných skloní ke Tvým rtům;
juž v ústret poslal archandělů tlum
a s lilijemi zástup serafínů.
A kolem Tebe tryská jas a víří:
teď roste v nekonečno cizích světů,
že hvězdy září jako zlaté chmýří,
a pod Tvou nohou měsíc stříbrem hoří –
ach, co jest proti lilje květu,
jenž nad sníh čistší z duše Tvé se noří?!