To ticho velebné! jak roste moje víra,
zalita dojmem okamžiku dnes,
stříbrný oblak když se rozprostírá
dým thuribula, jenž se náhle vznes’;
v hloub tajemství mé oko lačně zírá.
Korunky andělů se skvějí svíce,
šat jejich řízy z bílých voskovic,
žhnou z dutých očí svatých zřítelnice,
pohnutí stoupá v neživou jich líc –
a ticho velebné vždy roste více.
A z nekonečna září slunce žhavá,
pět sluncí krvavých jde blíž a blíž,
chrám Tajemného naplňuje sláva
jak příval potopy až v klenby výš;
dřív, nežli přišel, srdce už se vzdává.
Ach, vzdává se a leká se a děsí,
svou vinou zdrceno až v země prach,
neb ztratilo šat svatební svůj kdesi,
a přece překročilo síně práh;
zda milosrdí Svého vzpomene si?!
Až zjeví se tu divem Svého slova,
až vzhoří jako liliový květ,
až vůně rozleje se balsámová,
až z Jeho zotevíraných ran pět
dštít bude na srdce krev purpurová.
Jak zkvetou a jak zplanou do ohniva
a v zahrady se rajské protáhnou...
Co učiní však láska Jeho tklivá
s mým srdcem, kde již všechny květy schnou,
zda pohne jej má láska litostivá?!