V dumách šel jsem chrámu kolkolem,
zvalo mě to do vnitř hlaholem,
takou touhou zvony zvaly mě,
hlasy nevýslovně sladké
táhly mě.
Vešel jsem v ty lodi zářící:
každá bytost byla světicí,
světla jas je všecky ovíjel,
jak stín bludný mezi nimi
já se tměl.
Na oltáři trůn plál ze zlata,
odtud vycházela záře ta;
Kristus sám tu, jeden jas a třpyt
jako protrženým nebem
dává skvít.
Kolem splývá oblak kadidla,
jako po stupních by tudy šla
duše v bílém rouchu touhy své,
kde jí Kristus bílé lokte
vroucně stře.
Jako svatých panen bdělých pět
zřím je z ložnic srdcí vycházet,
lampy rozzářené v rukou svých,
kolem skrání věnce liljí
jako sníh.
Duše moje žhavou touhou mře,
křídla svoje znovu stře a stře,
dáš-li sílu pozdvihnout se v let,
dáš-li milost nepustit jí
nikdy zpět!