To lidské záští, ach, což trpce zraní,
hle, Krista Božská tvář juž k nepoznání,
své oko vlhké zvedá k blankytu,
ni tam, ni zde, ach není soucitu.
Či přec? – slyš! v davu vzlyká tiché štkání!
oj marně srdce mateřské se brání
a v muce Kristu kolem siných rtů
se mihnul tichý úsměv v zákmitu.
Dál srší rány v svaté tělo krutě,
však Ježíš stojí klidný, nepohnutě
a božství záře jasná plá mu kol;
ach dobře ví, že v davu toho lidu
jen jedna duše cítí Jeho bídu
a každým vzdechem rost’ by její bol.