To mrtvé ticho kolem jak Ji děsí –
na hory, stromy, na křoví se věsí
tam venku červánkový, růžný svit –
však v srdci Jejím tma – tam mrtvý klid.
Co květů venku plane v pestré směsi,
pod krovem vlaštovka, hle, slepuje si
zas hnízdo své – kol volá vše: „Chci žít!“
jen duše Tvá chce touhou mříť a mříť.
Vím, štěstí Tvé že v hrobě odpočívá,
juž třetí den se nad ním rozednívá,
jak nelkat ještě, nebýť teskliv snad? –
v tom jak by paprsk bílý v síňku pad,
hle, zářný zjev a v nitru Jí tak sladko –
to se rtů Jeho hudbou sjelo: „Matko!“