Jde noc – je v smutku flóry zahalena,
jde tiše, zvolna jako sirá žena
v svém ňadru tajíc velký, těžký bol;
to smutná noc – a ticho hor i dol.
Spí nebe, zem spí hříchem unavena,
co srdce Tvoje, Pane, hořem stená,
co klesáš zbrocen krví v mdlobách pol
a rosou srdce Tvého plá zem kol.
Teď nebe přec se na Tě rozpomíná;
v své ruce kalich anděl Hospodina
sem k Tobě spěje Tebe posilnit –
ach, neváhej ten kalich svatý pít,
v něm útěcha, jež bolesť každou skojí;
ta útěcha: je láska matky Tvojí.