Dost panáků už jsme si nastavěli,
hle, je to jako v zemi pomníků;
jak čiré „Campo Santo“ je kraj celý,
jež volá: „Krok svůj zastav, poutníku!“
Dech hnití jak by všudy vanul tady,
jak práchnivěl by život, hnát a kost;
ni tuchy na bujarý život mladý,
bez budoucnosti, pouhá minulost!
Tak nahlodal nás byzantismus zrádný,
bez samostatnosti tu co je duch;
vše je tu hotovo, vzruch činů žádný,
a stane-li se co – tož, jak dá Bůh!
Vztek srdcem burácí, třást chtěl bych spáči:
Sen setřeste už, doba sluh je pryč;
zem tvá je, lide, kudy noha kráčí,
víc sebevědomí, svou hlavu vztyč!
Ne jeden Osvoboditel tvůj, věz to,
těch, kdo dal život v sázku, bylo víc;
v tvář smrti jižto pohrdání gesto
učinit znali v stínu šibenic!
Proč, lide, chceš se jenom plazit stále,
jed loyálnosti střebe síly tvé;
svou svobodu zříš v synů ideále,
jenž vzpruhou být má, k činnosti tě zve!
Dost model už, kde bigotní bys kadil
a odříkával denně chvalořeč;
je čas, bys pluh svůj do líchy už vsadil,
táh’ brázdu, třeba-li, též tasil meč!
Své Vlasti práva hájil, řeč i půdu,
ne stále ukrajoval z bochníku,
bys odkazoval dětem svým pak v studu
jho nové v službách cizopasníků!
Pryč s panáky! Chce naše doba muže,
ať naše Vlast je celá pevný Hrad
a každý Osvoboditelem může
své Vlasti z nás se hrdě nazývat!