Kdes v dálném hvězdných nebes věčném prostoru,
kde milión se sluncí velkých točí,
jež mizejí lidskému obzoru,
jež provázejí andělů jen oči;
tam na pomezí života a hrobu,
kde z azuru trůn stkvoucí pro ozdobu
má věčný Bůh;
tam zkvetla plná kouzla – ó jak blahý den!
a chvěla se tam Boha u podnoží;
v proud světla prostor hned byl potopen
a v její paprscích i tváře Boží
se usmívala dobrotivá v snění:
a lidem snilo se o vykoupení
kdes na zemi.
Však hvězda plála na výsostech, meteor;
v zář její nořili se archandělé
a stal se unylý jich sladký zor,
jak harfy zlaté zněly hymny vřelé:
vše stkvělo se tu v její kouzlu jemném,
co země mdlá ta létla dále temnem
však s touhou přec!
Tu kázal Bůh a nížila se k zemi víc,
až na obzoru nevýslovná stála,
svým Božským ohněm mocně hárajíc,
jak u podnoží Boha kdysi plála...
ó stíny, kam jen skryly se a padly?
ó tmy, kam křídla svoje chmúrná kladly?
noc perutě?
Ach, šťasten, kdo zřel čarovný té hvězdy svit!
kol chvěje se tu ještě odlesk její,
jež vznesla zpět se žhoucí nad zenit;
však třpyty její ještě sladké spějí
na vlnách azuru a na oblaku:
tam patřím je a nemohu svých zraků
víc odvrátit!