Třpyt čarný; jak se nad Betlémem stkvěla,
stín k zemi pad’, jenž nad nivami lét’,
noc závoj sňala s dumavého čela
a snivá v lesy cedrové šla zpět.
Květ každý kalich zmaten otevíral
a vzduchem táhla vůně lilijí;
stesk ptáků probuzených jakby zmíral
ve stínu fíků, šumných pinií.
Chór andělů se snášel zvolna k zemi,
s jich retů hřímal hymnus nadšený
a láska kryla svými perutěmi
svět, v moři bludů člun už ztracený.
Přes věků stín a temno od té chvíle
vždy plane čistá, snivě zářící,
jak stříbro kam se řine světlo bílé,
tam andělé jdou tklivě pějící.
Tam Bůh se v srdcích lidu opět tají
a mluví láskou, jasem ve zraku;
tam záští hořkosť neznámou je bájí
a svět jest plný Božích zázraků. –
Proč nad námi svit její zlatý bledne,
jak nad Golgotou zhasnul docela?
to zášť vždy křídlo dračí z hlubin zvedne,
by její tvář nám stkvoucí zastřela:
Jen milujme! a vzplá svit její sladký
ve mracích jako oko z tmavých řas;
Ó, vzplane! k Betlému se vraťme zpátky
a buďme celým srdcem dětmi zas!