Tu v prostřed svěc, jež bílou záři lijí,
a v květů vůni, jako v agónii
jež oddychují,
za bílý náhrobek se monstranc výší
svým bílým závojem tmy do cypřiší,
jež podobny jsou sluji.
Jak srdce zbledlé smrti políbením
tam hostij, která Bůh jest posvěcením,
se skryta tají;
tu, zsinalý, On tiše odpočívá
a přes Něj mystický níž závoj splývá
a Serafíni lkají.
Je přísný první zákon Všehomíra,
i Bůh, zdroj života, hle, také zmírá,
týž osud všeho;
nad naším losem nebe zatmívá se
a skála puká, zem se třese v žase;
táž výše Výkupného!
Pak Sabbat velký, sladký, nekonečný,
co za ním je? Den třetí věčný?
či noc jen míru? – –
Má naděj sladká a má láska zkvetla
a v srdci probodená ruka světlá
mou pozvedala víru.