Hřbitov

Na pahorku leží, na vrcholu, z dálky zjevný, zjevný mému bolu, života jak mého meta, touhy mojí hořký cíl;

nad ním slunce v zenit vzkvétá, dole stín se uložil. Pomníky a chmurné kříže, cypřiš, thuj je v řady víže,

jako vlajky větve věsí, větrem vlají sem a tam; myslíš duchů na procesí, k světlu unikají tmám.

Jako vlny jsou ty rovy, kam se šinou, valí, kdo ví? pod nohou se země chvěje, krok tvůj tady kolísá;

hledíš vůkol, cíl tvůj kde je? zříš jen pnout se nebesa. Dole duch se z těla svléká, jako okov prach se smeká,

a jak z kukly ze zborcené křídla vymkne perutí, do výše je skvoucí klene volně v mocném pohnutí.

Jiné světy jejich zoru planou věčném na obzoru, je to jako probuzení, život – jaký trpký sen!

bolest už tam nepramení, nezachází sladký den. Rozkoš jako vzduch tu stře se, jako vlna dál tě nese,

květy hýří, v barvách plane, v rytmech měkce kolíbá, jako tóny rozjásané, jako matky modlitba.

A duch všecko obejímá, nebe, zemi, mezi nima miliony hvězdných světů, bratrský vše poutá vztah,

a duch krouží po nich v letu jako motýl v lučinách. Věčná krása na všem leží jako věčné jaro svěží,

vzrůstá, jako na poledne slunce roste zlatá zář, ze všad mír vlá na den ze dne – je to sladká Boha tvář?!

A tak bolně, sladce je mně, na život když myslím země: Hořká půda pro kořeny, ale na vzácný jde květ – –

posléz odtud vytržený, přesazený v božský svět!