Tou cestou od vás vyšlapanou
za vámi jednou půjdu rád;
při vzpomínce mi slzy kanou,
když vstupuji sem do těch vrat.
Do těch vrat, jež se uzavřely
za vámi pevně jako hrad,
už je to, zdá se mi, věk celý,
a nemyslíte na návrat!
Musí tam sladko být vám asi,
že cit váš po nás neprahne,
svět divuplné jakés krásy,
že vás stesk žádný netáhne!
Půjdem vás vyhledat si jednou,
jak bývá v dětské pohádce;
vyčkáme, až se brány zvednou,
s dychtivou bázní u srdce!
Dech zatajíme pak v tu chvíli,
sejdem, kde obraz kříže pní,
a s sebou, bychom nezbloudili,
vezmem si lampu náhrobní!