Jak výspa v příboji jste moře
a bičováni bouřemi;
i nad námi kdy vzešla zoře,
nad vámi Osud dál se tmí!
Stráž Vlasti, hlídky pohotové
a nastavovat věrnou hruď,
váš los je, naši heroové,
spíš mučeníci, Bůh to suď!
Na pospas časté sveřeposti
jste kalených střel stálý cíl;
žijete v zapomenutosti,
za něž se život nasadil.
A v svatý večer u rodiny
až zasednete v milý kruh,
vy vzpomenete domoviny,
jež chladná, nesplácí vám dluh!
Do dlaní dáte mdlou tu hlavu
při pohledu své na děti
a slzy pořinou vám v splavu:
Kdo váží vaší oběti?!
A přec té půdy nezradíte,
neb hluboký, ach, je ten cit;
svou hlídku zítra vyměníte,
národu věrni, v srdci klid! – –
Jak na vás nevzpomenout, bratři,
až zasedneme v drahých kruh;
nejdražší vzpomínka vám patří,
nezapomenem, to ví Bůh!
Od svých my darů nejpřednější
vám poslati chcem vděčně půl,
ať srdce vám se ukonejší,
že národ nezapomenul!
A v svatou noc až hvězdy vzplanou,
hlas zvonů zazní půlnoční,
nad vaší hlavou ustaranou
to zní náš pozdrav vánoční!