Bouř potlesku to hřměla stkvoucím sálem;
jí k nohoum vonné květy vzduchem létly –
jak byla krásná jako anděl světlý,
jak lotosu květ nestřísněný kalem.
A šťastna byla! v blahu neskonalém
jí tváře bílé do růměnce květly
a v hrdé pýše, zdálo se, že hnětly
ty její nožky svěží květy málem.
Ó ženo! v jásot ten zda slyšíš děcka lkání,
jak přede dveřmi tam se smrti brání?
to dítě tvé! zda zpomeneš v té chvíli,
že touží po tobě a mrazem kvílí? –
Co tobě! Hle, pro vavřín na tvé čelo
v tvých ňadrech i to srdce – zkamenělo!