V samých perlách pousmál se sladce,
děcko jak než sklouzne s klínu matce;
dlouho díval se, pak shoup se směle
den v kraj tichý – červánek měl v čele.
Tu hned vzplála země celá v krátce,
každé hnízdo, každé okno v chatce;
ba i v došky věkem strouchnivělé
úsměv paprsků svých jitro stele.
A kolem všecko píseň, štěstí, světlo,
všechno jako divem k žití zkvetlo –
jen v té chatce nad lůžkem tam stojí
dítek matka a se leká, bojí:
že den v okno bije perutěma,
děti vstanou, ach – a chleba nemá!