Tak nade mnou, ó Holubičko,
svá křídla prostři bílá,
tak přes můj život, co mi zbývá,
svou zář liň do mých cest
jak rosu dešti s křidel, co tu zprahlo jest,
ať milostí tvou pookřívá.
Buď hvězdou tříkrálovou chodci,
jenž toužil v srdce zmatku
dni, noci po nebeské zvěsti;
můj bludný krok jde za Tebou
tak důvěrně a celou duši svou
tou nadějí zas cítím kvésti.
Je mořem svět, můj život v něm je lodí,
Tvá záře bílou plachtou zachytla se na ní;
jak milostí se Tvojí vzdula,
je překonán už mrtvý bod
a z bolestných všech nepohod
teď loď má za Tebou se hnula.
A minulost se ztrácí za ní
jak vyhnanství břeh strastiplný;
jest nedaleko zaslíbená země,
zřít na obzoru skvoucí pruh,
v mém srdci hnul se kompas sladkých tuch
a věčna mír – se prostřel ve mně.