Vážný, slavnostný zvuk,
odkuds z daleka poloznámý,
kdosi jako by vnuk’
dávna vzpomínku, sen,
který’s prožil, tak tě to mámí,
včera, předvčírem, kterýs den.
Včera, předvčírem as,
či snad léta už minulosti,
teprv jak by dnes has’
blaha poslední vzdech
s těmi, které hroby už hostí,
zní to nejdražším z ech.
Slavná hodina snad,
nevím, která to byla v žití,
ta, jež znala mě hřát?
pro niž břímě jsem nes’?
bez níž těžko, nemožno býti?
přec jen dohasla dnes.
Hvězdy vyhaslé svit,
jenž se prodíral roky, roky,
posléz vyšleh’ přec, kmiť
a zhas’ před zraky teď...
kolem zaševelily kroky...
zašly v minula šeď...
Smutku veliký klid
uleh’ tíživě, těžce na mě,
pocit horoucí sstyd’,
ret zněm’ – není co říc’,
a mé slzy prolité klamně,
schnou, schnou pomalu v nic.