V to mlčení pad’ jejich tón
tak smutný, zvolný;
mně vyzváněl snad on –
mnou zatřás’ pocit bolný.
Zas jeden žití okamžik
mi zapad’ kdesi,
a s ním snad na vždy znik’
mír všechen s jeho plesy.
A bude vstoupat hořkost má
vždy každou ranou,
až udeří má dvanáctá
svou hrobní hranou.
Jen rychle bijte, hodiny,
ať dozní hrana:
člun hotov odplout z pevniny,
jsou lana přesekána!