Když jitro zajiskřilo na horách,
a skřivan s písní novou v azur letí,
má duše vroucí v červánkový nach
hned za ním spěje ve svých modlitbách,
tam kolébá se v křídel rozepjetí.
Však v polednách, kdy žehne jeho jas
a v obilí se skřivan s písní ztratí,
má duše, vedrem znavena v ten čas,
v stín sladký kříže, tam se stají v ráz,
než mírná pohoda se v duši vrátí.
A večer, pták když v hnízdě spočine,
kam půjdeš, duše, v podvečerní chvíli?
Kde ty máš hnízdo svoje hostinné?
Mne srdce Ježíšovo přivine,
že miluji je horoucně z vší síly!