Máme srdce, vzpomínáme,
cizí ruka jak vás láme,
oklešťuje český kmen.
Každý výkřik rána k hrudi,
s vámi jednu bolest budí,
vynucuje jeden sten!
Každý nátisk víc nás druží,
víc nás činí také muži,
zoceluje českou pěst;
co je naše, nevzdáme se,
ani píď co obsáhne se,
zlobě neuhneme z cest!
A váš Hlučín drahocenný,
nejsladšími vítán jmény
od nás, zpronevěřit snad?
Srost’ už s námi jedno tělo
a nás, komu by se chtělo,
nikdo nevypudí ztad!
Nenabyli jsme vás lehce
a teď se nám ztratit nechce,
co jsme krví vážili;
ruce naše v kruh se pojí,
Hlučíne, jsme hradbou tvojí,
byť to krví platili!