Hlučínská, hoj, půda,
země panenská je;
vzácná je tam ruda:
naši toho kraje!
Kovkopové cizí
už tam načli práci;
však se, nad kov ryzí,
naše řeč tam ztrácí.
Kulturverband sítě
své tu rozestírá,
a kde české dítě,
na tu hlízu zmírá. –
Eh, co po Hlučíně,
co nám po Sudetu?
starosti dnes jiné
vyvstaly nám, hle, tu!
Srdce naše jaly,
na hlavy se snesly;
ministrů, Bůh dá-li,
podělit se křesly.
Zasednout, se přeme,
kdo práv křesel v klínu;
než se dohodneme,
bude – po Hlučínu!