Hle, zazářily keře mojí víry,
jež rostly v stěnách roklin pochybností mých,
tak dlouho zapomenuty a siry
vždy temno propasti na větvích sehnutých;
teď zazářily!
Neb milost – žhavá nebes míza – vběhla
v jich pupence, jež zarděly se v purpuru,
a rosa naděje v nich ve krůpějích lehla,
déšť padající s neviděných azurů,
a zarděly se.
A z dálek mysterií písně vanou,
jež spíjí myšlenky mé v žhavou exstasi;
mou duši do čtyř úhlů zotvíranou
hlas jejich jako proroků hlas prochází:
to písně vanou.
Žár mají zanícených hranic zloby,
jenž na záhonech krvavých byl světci set,
ples jejich čistý katakomb zněl hroby
jak hrdliček smích, jež se daly k nebi v let;
žár mají hranic.
A zněly ke mně tiše staletími
jak větrů van a šum, jímž šumí trávy stvol;
já neslyšel jich smysly zhrubělými,
až desku citů, kam padaly, zjemnil bol;
tak zněly ke mně.
Jak hudba čarovná, již z dálek přivál
dech větrů, v srdci totéž sladké zvlnění;
hrob katakomb, co caesarům kdys skrýval,
táž touha v neznámo a naděj v splnění
jak hudba dálek.
A totéž ducha prudké vytržení
v dál mystickou a krve plápol řežavý
a lásky šílenství a opojení
já cítím, bratří mrtvých věků, jaká vy,
a vytržení.
Jest srdce tabernakl otevřený,
kde vystavěl kněz trůn již z květů lilije;
tam spočine týž duše Vyvolený,
zdroj plesu, štěstí, Bůh můj – Bílá Hostie,
v mém tabernaklu!