Hle, hnízdo pelikána! Zde se tají,
zde bílých ňader schránu otevřev,
dal srdci proudem tryskati svou krev,
těm, kteří žízní cestou umírají.
A křídla jeho bílá mírem vlají,
proud stříkající z otevřených cév
zní jako nevystihle sladký zpěv
mdlým chodcům, kteří pít sem přiklekají.
Jdu mezi nimi! a když k ňadrům přilnou
mí rtové rozžhavení touhou silnou,
já cítím křečovité jeho chvění,
jak smrtelný žár každým nervem cuká,
se kalí oko, rostou jeho muka
a roste sladkost jeho roztoužení.