GOLGOTA.

Tak umírat! Své v náruč rozpjat ruce té nenávisti, která dole vyje, modlit se tiše při největší muce za láj, jež spita klne u nohou!

Když lokty přivinout jich nemohou, vstříc aspoň siné naklonit jim šíje, v zrak strhán zahrnout je při rozluce. Je mrtev přec! Jen Bůh v něm zůstal živý –

a Longinus když probil ňadro bílé, svůj purpur vyhrnul v skřek židů divý, ven vyšel, v srdce trůnu sobě sed’. Zem třásla se a skály pukly hned

a mrtví vyšli z hrobů v Jeho síle, kam Jeho pohled pad’, se dály divy. Jen okamžik – a kteří chiton dělí, se v křeči pláče k patě kříže schýlí,

a pěsti, jež se pozdvihnouti směly, sepnou se v roznícení do dlaně, a pomstou zapálení oddaně tak půjdou beránků jak zástup bílý,

chór tichých mučeníků zkrvavělý. Proud věků, jenž zde záští skřeky chytal, je v sladké tóny hymnů zvolna ztiší, ten posměch, který Lásky smrt zde vítal,

on sníží v touhy pláč, jež miluje; ret rouhavý ty rány sceluje, je přimkne žíznivě jak svatou číši, by na věky jí více nezamítal.

A světa řád, jenž stavil se tu v honu, zde v zamyšlení světlo svoje shasil, a náhle obrácený v jiném sklonu se dále řítí, kříže rozpjetí

jak zoři nesa v temno století a uštvanému lidstvu jako asyl, jak sladké Ave – Ave jitřních zvonů... Tak odejít! Své rány otevřeny

i hloubku srdce v lásky vroucím vznětu, kdež v krve purpuru Bůh zahalený se tají v svaté slitovnici Všech. Jak Josue, jenž stavil slunce běh,

by světlo nezašlo, jež zažeh’ světu – tak usnul, maje ruce pozdviženy.