Jen slzí víc a strádání a bolu;
jsme podobni tak vadnoucímu stvolu,
jenž blátem ztížen chýlí se až k zemi,
jej rosa živí denně krůpějemi.
Víc bídy, zhrdaní – jdou vždycky spolu –
jež šíji naši také tisknou dolů –
nač pohled plný výčitky a němý –
dál nesme život s útrapami všemi.
Zde není cíl náš – tu jen k hrobu zrajem,
ten slzný údol nemůž být nám rájem
a zem, jež kleta, smí jen hloží nésti,
jak vydat může blaha květ a štěstí;
nuž slzí víc – nás osvěží a zčistí,
jak jarní déšť strom od svadlého listí.