Tvůj hlas! Ó nech jej zníti dlouze, dlouze
mou duší mdlou a láskou k Tobě churavou,
ó zjev se vlídně její svaté touze,
s níž v snění k nohám kleká Tvým, a rukou svou
jak hříšnici ji z prachu zvedni pouze.
Nech za Sebou ji kráčet, učednici,
ať ovečka jde po šlépějích Pastýře,
se v řízu liliovou lichotící,
nech v slitování Svého božské přemíře
ji slyšet Svoje slova laskající.
Nech u nohou ji odpočinout Svojich,
sny tkej jí Svého evangelia
o Království Svém po bolestných bojích,
kde každá naděj tajuplně ožívá
a radost tryská v tisícerých zdrojích.
V snech čarovných ó zapřeď její zraky
jak v stříbru luny tichý svatvečer,
a prolom divem obzor nad oblaky,
dej tušit sladkost archandělských sfer,
kde Sám se zjevíš, zázrak nad zázraky!