Ty květy chudé na oltář Ti kladu;
mě provázely žití smutnou chvílí
a nyní, kdy mé nitro opustily,
je přijmi, Matko, lásky za náhradu.
Já natrhal jsem v upomínek sadu
květ jejich vonný, zářivý a bílý –
však teď, kdy loučiť mám se, nemám síly
a slzy zvolna v ně se řinou v pádu –
Vím, prostý dar jsou, jejž Ti vděčen nesu,
ne víc než jako chudá kytka vřesu –
a přec i v ní je vůně sladká skryta,
tak z písní těch, jež ruka moje chvátá
Ti k nohám složiť, veliká a svatá
má láska, Matko, Tobě v ústret kmitá.