Dvě věže, posunuté vpřed jak hlídky,
nad tokem Vltavy,
dvě věže, minulosti drahé zbytky,
co tobě, Praho, vypráví?!
Stín leží na tobě, z té doby dávné,
co’s tady ztratila,
že privileje tvojí kdysi slavné
jsou posud smutná mohyla!
Že se Svobodou tvou se nevrátila
vše práva národa
a ze všech vzpomínek ta nejvíc milá
že výčitkou tě nebodá!
Že „Slovany“ tvé posavad jsou němé
v příboji žití kol;
že stigma Prahy neobnovujeme:
„Slovanstva všeho metropol!“
Kdy Karlův duch zas provane ty síně,
by srdce česká zjih’;
kdy vítězně se vrátí do svatyně
zas starý obřad Soluňských!
duch bratří Cyrila a Metoděje
a mnicha Prokopa;
ať monastýr tu naší epopeje
má Slovanská zas Evropa!
Nám želí se těch slavných předků časů:
být, co jsme byli, zas!
v národů Evropy se slunit jasu
a v koncert její mísit hlas!
Tvůj úkol není ještě naplněný,
jenž září velebou:
rod Slovanstva zřít v tobě sjednocený,
ta meta leží před tebou! – –
Ó, Praho, koruně tvé ještě schází
ta perla Emauzská,
jež slavnou na trůn Evropy tě sází:
jak’s byla, buď zas „Slovanská“!