„Hajej a nynej!“ zní to zvšad,
kocháš se ve snech,
dětství své cítíš vracovat,
sám ležíš v jeslech!
Ty známé tahy, sladký hlas,
to usmívání;
neshladil v tobě posud čas
tvé vzpomínání!
Ty ruce svaté a ten klín
zas tebe svádí;
vykouzlit chtěl bys ze hlubin
ten zázrak mládí!
Zavíráš zraky, zadržet
chtěl bys jen chvíli
ten obraz dávných, zašlých let
líbezný, milý! –
„Hajej a nynej!“ bez konce
zní to dál písní...
Kdy se to, Bože, dokonce
přec jednou vysní?!