Vstupuješ, cítíš, v jiný, nový svět,
za tebou leží tmy a stíny,
rmut bolesti a marné touhy hnět,
a v toulec zapad osten viny.
Je ti tak krásně, není ničeho,
co krůpějí žluč v kalich padá;
do srdce tvého otevřeného
mír zavoněl a jas se vkrádá.
Nasloucháš, jsou to hlasy výsosti,
jimž srdce plesem odpovídá;
vtržení v nebe, do blaženosti,
kam zrak tvůj dosud nedohlídá.
Vztahuješ ruce, otevřenou dlaň,
jak ten, kdo nebes mannu chytá;
nakláníš k oltáři svou vroucně skráň,
jak tam, kde studánka je skrytá.
Ježíš se zjevuje ti, sama zář,
Janovo místo hledáš, žhavý,
kam ty bys složil dětsky svoji tvář
a zaplakal pláč usedavý!