Oh, Polsko, země svatá, mučenická zem,
korunována trním na svém kříži;
z brázd dějin synů krev žhne plápolem,
jak obětní dým v nebes týn se hříží.
Ó kolikrát jsi vstala ze svých pádů všech!
páž bohatýrů tvých tě podpírala;
zpěv věštců tvých ti vždycky nový život vdech’,
když v spárech nepřátel jsi umírala.
Až teď den Svobody i nad tebou se vznes’
a rozptýlené děti v klín ti svedl;
v svých mučeníků krvi obrodila ses,
Bůh poníženou na trůn tvůj tě zvedl.
Ó Polsko, země svatá, země sesterská,
tvé syny dnes jak bratry k srdci vinem,
neb bratry jsme a srdci už se nestýská
a nic nás nerozdvojí zloby klínem.
Ta svatá chvíle! tak jste dlouho váhali!
jsme svoji! do očí se slzy tlačí:
tu srdce naše! kdybyste je žádali;
ať jednou cestou noha naše kráčí.
A Bůh ať vaši Vlast vám chránit ráčí!