Doufej, synu!

To chrám je, kam jsem prchnul z ulic ruchu, mou duši bolí všední shon a rej; já hledám útěchu, mír svému duchu – jest tomu dlouho, co jsem ztratil jej.

Já ztratil všecko, co se štěstím zove a viděl blaho své, jak umírá: tak za lodí se vlny smaragdové a za kamenem kruh se zavírá.

Kdo azur nebes v dumách pozoruje, v něm stezky perutnatých oblaků, tak bílá hvězda k západu se snuje a hasne náhle v ranním soumraku;

Kdo zachytí tón tklivé písně ptačí, kdy neviděn ji v houští dozpívá? tak prchlo štěstí moje v hořkém pláči, a zbyla vzpomínka jen truchlivá.

Ta nedá klidu, zapomenout nedá, jak bouře vlny žití vzburácí, a krok můj unavený asyl hledá, a sotva vím, že v chrám se potácí.

Jest klidno zde tak, a šeř tajuplná svým mlžným křídlem všechno objímá; jen občas v chrámu stěny vřavy vlna sem z víru světa temně zahřímá.

Tu cítím, jak bych přestal žíti tělem, a s ním jak zmizel z nitra tmavý stín, jenž provázel mě přísně v žití celém, skryt tajně srdce mého do hlubin.

Ach, jest mi, jak bych rozepjat měl prudce své duše chvějících dvé perutí, a zatím spínám v dumách vroucně ruce, a oko vlhne v slzách pohnutí.

Hle, lampy kmitají se, jak by hasly, zář jiná stříbrem kol se rozlívá, a křídly jak by andělové třásli, sám Kristus s oltáře se usmívá.

Na stěnách pestrých nyní oživnuly ty světců asketické postavy a zvolna se zdí v loď se sesunuly; v před tiše kráčí řad jich mlhavý:

A divná píseň s retů jejich řine, slov nemá ale srdcem zachvěje, slasť edenu a po čem duše hyne, v ní mluví sny a touhy, naděje;

a mládí zašlé zas se v nitro tulí, jak žije posud ve tvé paměti; čís rty se vroucně na tvé přižehnuly, a cítíš matky svaté objetí.

Co bolesť jest ti, jež tě křižovala a s květu ideálů rvala list; na prahu věčnosti, zde, jak jest malá ta všecka zášť a nenávisť...

A zatím světců průvod kráčí k předu, s jich retů mocně hymnus klenbou hřmí, a vroucí láska plá jim ve pohledu, kdy Kristus ruce vztáhnul nad nimi.

A žehná všechněm, žehná v sladkém kynu! já nevím, jak jsem v řad jich přiklekl; hlas Jeho chvěl se hudbou: Doufej, synu! a balsámem se duše dotekl...

Co cítil jsem v té chvíli v srdce nitru, to ráje slasť se duší rozlila: tak vůně s květů řine v kraj, když k jitru noc v červáncích se plaše sklonila.

A tajemná zář hasla v klenbách výše, zpěv světců v dálce touhou umíral; a ještě zaševelil, jak když dýše, jak za nimi by ráj se zavíral.

Já klečel dlouho, hlavu v žhavé dlani a cítil jsem – slz v oku vlhký třpyt – jak na práh duše anděl odříkání slét a s ním velký cherub: nebes klid!

Teď denně vždy sem spěchám z ulic ruchu, mou duši bolí všední shon a rej; já hledal útěchu, mír svému duchu a po letech zde šťasten našel jej!