Nocí tmí se Její oko,
mrazem líce pobledají;
lokty bílé, mrtvé tělo,
chvějí se, jak objímají.
Žal se, soucit duší snují,
v chrámu píseň dozpěvují:
Ó bolesti! ó žalosti!
Ani rosy na té řase,
bez slzí a beze vzdechu:
ach, v té těžké, hořké chvíli
co Jí dal Bůh pro útěchu?
Myšlénky se duší snují,
jak tu píseň dozpěvují:
Ó bolesti! ó žalosti!
Sevřené rty jako poupě,
prvé nežli rozvije se;
co se asi za ním tají,
co, ach, ve svém hloubí nese?
Žal se, soucit duší snují,
jak tu píseň dozpěvují:
Ó bolesti! ó žalosti!
Patří jen na mrtvé tělo,
na ran rudé květy plaše,
na těch rukou, svatých nohou
sázely je hříchy naše.
Myšlénky se duší snují,
jak tu píseň dozpěvují:
Ó bolesti! ó žalosti!
A mé hříchy dále rostou
a ty rány dál se rdějí,
kam to oko plné něhy
patří v teskné beznaději!
Žal se, soucit duší snují,
jak tu píseň dozpěvují:
Ó bolesti! ó žalosti!
Divé hoře teď mě chvátí:
což tu více spásy není?
Kudy vede cesta z hříchu,
a co vede k vykoupení?
Myšlénky se těžce snují,
jak tu píseň dozpěvují:
Ó bolesti!! ó žalosti!!