Ta zpráva k srdci jde, ta zvěst nás hroutí,
pod čelem dumavým, že zmizel duch,
jenž srdcem vroucím, Vlasti, na tvé pouti
tě provázel, tvých utrpení druh:
dobilo srdce junácké!
Dvé láskám žil, jež sluly „Čech“ a „Slovan“,
v dvě jména ta svůj zavřel všechen svět,
jak dože s mořem s nimi zasnubován,
tož Všeslovanství zříc’ se nedoved’:
dobilo srdce junácké!
V tom žil duch jeho, tvořil svoje díla
a do Evropy jako prapor vlál,
v jih, sever, slovanská kde srdce bila,
jak výzvy hranice on v dálky plál:
dobilo srdce junácké!
Sen nevysněn! a dlaň se nedopnula,
jež vztáhla se až přes šíř Evropy,
však myšlenka ta jak by duhou žhnula
a jednou Slovanstvo jí pochopí:
dobilo srdce junácké!
Nuž, spat jdi po junácku pod mohylu
a usmívej se v nesmrtelných snech,
neb přijde čas, jenž vzbudí tvůrčí sílu,
přerodit Evropy svět v Slovanech:
dobilo srdce junácké!
Ta zmládne jako v příští Spasitele,
Svobodu navždy smění za jarmo;
tvou na mohylu vděčně vavřín vstele
jak Věštci Slovanstva! – Ne nadarmo
dobilo srdce junácké!