Štěstí naše – pták jest zpívající,
posloucháš a cítíš slzy v líci,
posloucháš a cítíš v srdce ruchu
tajemnou a sladkou táhnout tuchu,
jako v chóru andělé.
Zpívá! Ani nevíš, a v tom zpěvu
do jásotu je ti, do úsměvu,
a zář zlata, která prší s nebe
po nivách a stráních kolem tebe,
hoří tobě na čele.
Zpívá! Podle rhythmu v tichém letu
laškujíce, vznášejí se s květu
na květ, s jabloňové vonné větve
snové tvoji, mladé naděje tvé,
zlatokřídlí motýli.
Vůně, plná kouzla, plná taje
z modré dálky, zblízka, zevšad vlaje,
vstoupá z hlubin duše tvojí skrytě,
až se pod ní kloní rozpačitě
obličej tvůj unylý.
Věříš? – díváš se tak bez pohnutí,
spínáš ručky své, jak cit tě nutí;
ráj to! co se spřádá v tvojí duši;
tiše, tiše, ať se nevyruší
sladce zpívající pták!
Věř jen! Nač tě rušit nyní ze sna,
kolem kvete luzná, sladká vesna;
a pták zpívá stále dojemněji,
až se nitro, celé srdce chvějí
velkým štěstím – ale pak!
Doba přijde, kdy se k letu zvedne,
zmizí navždy v dálce nedohledné;
marně vztáhneš, dítě, ruce za ním,
prchne s tvojím dětským usmíváním,
nevrátí se nikdy víc!