Zem mladá zaplanula v plné kráse, proud paprsků se linul po ní v jase a rozvířil se na ní zlatou prouhou. Jak chvěla se! Zda rozkoší? Či touhou?
Dech její splýval těžkou, sladkou vůní; jak pohnula se, vln šum letí tůní, strom šelestí a ratolesti kývnou, jest země ještě bájí přepodivnou:
vše jedna záře, vůně, jásot štěstí, vše hoří barvami, chce zlatem kvésti, pták pěje, hrdlička své hnízdo staví. Tak v první věk zem mladá plna slávy.
Hle, tam, kde stromů vzkvetlých nejhustěji, kde mechu hedváb, kapradí se tmějí, kde vlahý chlad se s tichem snoubí vzájem a země teprv rozkošným je rájem,
jak lotosu květ sněhobílý plane, aj, tělo z paprsků jak stříbra stkané. To první člověk – z hlíny země vzatý, v němž života plam ještě nerozžatý!
A přece jaký půvab, jaká krása! Kde ruměn květů, jakým jabloň jásá, s úbělem lilije se v tváři pojí; katarakt vlasů tmavých v bujném toku
v šíj bílou splývá, k štíhlému až boku. – A před ním obrovitý stín, hle, stojí, své čelo do červánků opíraje, jak mlhy jarní říza jeho vlaje,
v tisíci záhybů se vine dolů; zář slunce skládá kolem aureolu. Teď zvolna skloněn nad tělem se níží, své zářné oko v nehnutou tvář hříží,
v něm plane všemoc, láska, slitování; juž dotekl se rtoma mrtvých skrání, dech’ v purpurová ústa tvůrčím dechem. Hned zvlnila se ňadra volným spěchem
a ruka šine se juž výše k hrudi, kde život nový pomalu se budí a srdce tepotem se tiše hlásí, hle, juž se nadzdvihly i dlouhé řasy...
Ó kouzlo sladké, které odtud sálá, čarovné něhy hloubko neskonalá, víc slunce blankyt nebe neozáří, než odtud jasu rozlévá se v tváři.
Zří kolem člověk: stromy v dumách stojí, a v dáli: v malebném kde mlžném kroji se vrchy ssedly s pahorky blíž v kůru, a vzhůru: blankytném kde ve azuru
jak oblak táhne lem té skvoucí řízy vždy výš a výše, rozplývá se, mizí. A duší člověka to blesklo znáhla, a první myšlenka mu v duši sáhla:
v tom obláčku, jenž k nebi odletuje, toť Božství, z něhož život vytryskuje. Tam za ním spíná chvějící se ruku, jak vlna v proudu – srdce v bouřném tluku.
Pad’ na kolena, plesem chvěl se vzduch, kdy první člověk prvně zvolal: „Bůh!“ „Bůh“ kolem stromovím to zašumělo, „Bůh“ pahorků se uklánělo čelo,
„Bůh“ jásalo to v sladké písni ptáků, „Bůh“ hřmělo od země až do oblaků. A první člověk stromů pod zelení se prvně modlil v žhoucím vytržení!
Cookies on Poetry Cove