Cit tajemný mě schvátí zas a zas,
a slovo na rtu bledém se mi mate,
kdy na mne snivě oko upíráte;
ach, z něho tryská svaté lásky jas.
I nevím, jak, a chvěje se mi hlas,
i ruce v klínu křečovitě spjaté;
mně zdá se pro to srdce vaše vzňaté
mé slovo každé chladné jako mráz.
Mně zdá se všední, co vám říci mohu:
jak mysl vroucí vznášet se má k Bohu,
o hříchu, o němž kdo z vás sotva ví!
Vždyť nebes záře po skráni vám splývá,
a v duši plá, co v srdci mém se stmívá:
jsem člověk hříšný – vy jste serafy!