Mne dojímá ten tichý pohled váš!
cos známého mi z něho v ústret kývá,
že bezděky má duše plachá, snivá
by za ním spěla na kraj světa až.
To sny jsou, svatá mladosti, ach, stráž!
mě kouzlem křídlo jejich obevívá,
a toužný zpěv jich rosou v duši splývá...
Ó, vesno má, proč dnes se dotýkáš
mé duše mořem běd a strastí štvané
a nítíš žár, jímž nadšení v ní vzplane,
by znovu rozpadlo se v popel, prach? –
A úsměv váš dí: Nejsi šťasten dosti?
i nás se dotknou mrazy skutečnosti;
zde šťastni smíme být jen – v zpomínkách!