Srdce se pohne, rozechvěje
tím bolnosladkým trnutím;
tvá útlá větev přišla, zde je,
ó Praho, přitulit se k svým!
Po lásce touží, všecka sstydlá,
zmučena cizím ústrkem,
by rodičku svou chtivě shlídla,
rozkvetla jejím úsměvem.
By jednou cítily se doma
a vletět Matce v objetí,
jí dotknouti se vroucně rtoma:
ta chvíle ať je posvětí!
Nám rostou z nich tam na hranici
budoucí tvrze, střílny, věž;
zapal jich srdce milující
k národu láskou, k sobě též!
Ať vzpomínají věk a léta
na chvíli dnešní dojemnou,
na srdce matky, v shonu světa,
ať nikdy nezapomenou!