Mřížové okno, za ním vzdech,
okovy s rukou visí;
jen slzy svoje proudit nech,
tak drahé jsou ty rysy!
Ty znáš je, hladily tvou skráň
ty ruce v sebe spjaté;
ó sladký čas! co dal bys zaň,
za štěstí vrchovaté!
Ta krutá pouta rozbít moc’,
v pocelech zkrušit žhavých
a v jasný změnit den tu noc
v žaláře stínech tmavých!
Ty slzy v očích vysušit
a vrátit úsměv tváři,
a jak by chtěl tvůj něhy cit,
skráň ovít svatozáří. –
Slyš! modlitby jak kladiva
v okovy, žalář buší;
je slavný den dnes hřbitova –
omilostněných duší!