Úzko je mi, úzko je mi,
prahnu, ale bez úkoje,
k nebi třeštím zrak svůj němý:
otevři mi svoje zdroje!
Bože, rosou dej mi linout
útěchu svou, pramen skrytý,
nech mne minout, nech mne minout
kalich hoře nedopitý.
Anděl tvůj ať ke mně sstoupí,
polibky ať zavře rány,
umírní, když nevykoupí
život na smrt utýraný.
Rozjasní dny zasmušilé,
ať mi zurčí sladkým tokem,
nad ně rozlij světlo bílé
jako slunce nad potokem.
Svoji blízkost dej mi cítit,
že tvé lásky skvoucí řízy
ruka smí se pozachytit
v zoufalosti hořké krisi;
že svou hlavu v těžké chvíli
na tvé srdce smím já složit,
že mou muku, Otec milý,
dovedeš i se mnou prožít;
že i v hříchu tvůj syn přece,
tvé jsem dítě, jemuž ráčí
náruč tvá se vzpínat měkce:
„Moje láska na vše stačí!“ – –