A v chrám jsem vkročil – lesem světel planul –
jak chorý žebrák u dveří jsem stanul;
tam v stínu klek jsem v hořkém trudu
a vroucně líbal jsem tu svatou půdu.
Proud slzí vřelých k zemi rosou kanul,
cit bázně dětinské mou hrudí vanul,
a jako požár zmocnil se mých údů,
já bil se v prsa a já chvěl se v studu:
Jsem stínem zde, jsem nocí k tomu jasu
jenž rozlévá se kol a v jásot hlasů
jen já se nesmím vmísit jediný?
Cos jako paprsk pad v mé hlubiny:
a v chvíli té mně bylo, jak by svadlo,
co hříchem bylo, vše a – s duše spadlo.